První sněhová nadílka na hory dorazila tento
rok tak akorát před prodlouženým víkendem na konci října. Výlet do Západních
Tater jsme doplnili o vyjížďku s Vladkovým kamarádem Paťou (Patrik
Marecký) z Náměstova, který nás měl povodit po místních chodnících. Pro mne
jako začínající bikerku, která se vždycky spoléhá při plánování výletů na
přátele, turistické značky a nebo tipy na internetu, se příslib provedení
po místních trailech průvodcem rovnal katapultování se mezi nefalšovanou
subkulturu bikerů-srdcem i duší.
V sobotu ráno nás slunko přivítalo jiskřením na ranní vrstvě jinovatky, přislíbilo jasný mrazivý den a dodalo chuť vytáhnout paty z vyhřáté postele apartmánu v Zuberci. V autě jsme znejistěli, když se nám na palubní desce ukázala mínus nula a za oknem jsme cestou na sraz v Námestově neviděli ani Oravskou přehradu, zahalenou krémovou mlhou. Paťo dorazil včas a vyrazili jsme směrem na Pilsko. U Jednoty jsem při vykládání biků lehce jektala zimou a zírala na poctivou bikerskou rozcvičku v podání našeho průvodce, ale než jsem se odhodlala se taky nějak rozhýbat, tak už jsme šlapali do kopce, nad opar, směrem ke sluníčku.
Náš průvodce zlehka nastínil plán trasy a
doplnil jej vlastivědným výkladem o původním pralese, který se zde na území
CHKO Horná Orava nachází. Stoupali jsme do vcelku příkrého kopce po svážnici, sledujíce
zelenou turistickou. Cestou jsme potkali pár turistů a evidentně náš průvodce
zde byl doma a ve svém živlu. Pilsko a možná celá tato oblast není vyhlášenou
turistickou lokalitou, ale turistický ruch je zde hodně čilý. Místní procházky
a pohybu milovné obyvatelstvo se navzájem zná a evidentně pravidelně potkává na
svých výletech. Tak přátelskou a domáckou atmosféru jsem na horách dlouho
nezažila.
Byli jsme zvědaví, jaký terén a jaké podmínky
nás dále na vrcholu čekají. Poprvé tento rok na sněhu a ještě navíc s bikem. Obloha
byla jako vymetená a slunko nás pěkně hřálo do zad. Ve stínu z nás stoupala
oblaka páry. Výjezd alis výstup byl dost náročný, nejen tedy příkrý, ale na
mnoha místech díky volným kamenům a kořenům technickou výzvou, ale bez nošení. Moje
astmatické plíce dostaly zabrat a byla jsem velmi vděčná za všechny ty známé,
ať už bikery nebo turisty, kteří se s Paťou znali a po cestě dali kus
řeči, protože jinak by mi průvodce i Vladko zmizeli někde v nenávratnu.
Když jsme se dostali do horní části Pilska na
úroveň pralesa, na místo očekávané džungle jsme byli šokování měsíční krajinou,
která zde zbyla pravděpodobně po řádění kůrovce. Ale to bylo jen krátké pásmo,
následované křovinami a klestím, kudy se prodíral úzký chodník. To už jsme se
dostali do míst, kde se udržel sníh. Terén byl náročný, protože se jezera rozšlapaného
rašelinového bahna míchala s hlubokou sněhovou břečkou a místy její
zmrzlou variantou, krčící se v dobře zastíněných místech.
Na vrcholu bylo malinko větrno, dali jsme
odpočinek, doplnili tekutiny a energii a kluci se pustili do focení a vymýšlení
záběrů.
Až jsme se všichni trošku vyblbli, tak jsme to pustili
dolů zase po zelené a uhnuli na ještě užší modrou stezku, a to Vám byla
neskutečná paráda. Přátelé pozor, Vladko tuto část prohlásil za nejlepší
trail, který tuto sezónu jel.
Po dojetí na svážnici jsme viděli, že Paťa, který si to na trailíku ďábelsky dával, váhá. Jeho návrh vyjížďku prodloužit o ještě jednu trasu byl přijat za podmínky, že se stihneme za světla vrátit. Mobilní mapové podklady fungovaly, dostali jsme se k cíli s terénním intermezzem zahrnující broděním potůčkem, rozježděnou svážnicí i putováním zasněženým pralesem. Když už teda nejedeme, tak to můžeme i přenášet, ne? A opět to stálo za to. Když jsme na vytoužený modrý chodník narazili, kousek jsme tlačili pod vrchol, abychom mohli prověřit svůj technický um. Evidentně i našeho průvodce lákala představa vyzkoušet horní pasáž utažených esíček s volnými kameny, vymletým hluboce do země zakousnutým korytem, za mírně namrzlého povrchu. Pro nás to byla bezesporu výzva a část patřila k tomu nejlepšímu, co jsem se tento rok odvážila si sjet. Turisté nevěřícně kroutili hlavou, kam se s těmi koly štracháme, a dělali nám obecenstvo. Můj převodník párkrát okoštovoval tvrdost místních překážek, ale bez nehody jsme já i bike přežili. Na závěr jsem jen špatně odhadla jeden dolík, kde jsem bez pádu ponořila náby i brzdy do extrémně smradlavého, žlutavě hnědého bahna.
Parádní zážitek ze sjezdu po modré a
modro-červené na závěr trošku tlumila únava pronásledující nás ruku v ruce
s tetkou zimomřivou. Mého šemíka-čuníka kluků opláchli vodou z pramene a
s drkotajícími zuby, lehce fialoví v obličeji jsme za posledních
červánků srážejících se do ledových krystalů vrátili autu. A tehdy padla
poprvé legendární Vladkova hláška, která mně pronásleduje v podstatě každý
následující víkend: „Do rici, už se zase budeme vracet za tmy!“. Dnes už jen
rozlišuju, jestli se vracíme za tmy hluboké nebo mírné.
Čeho si poslední dobou stále více vážím, jsou turistickým
davem opomíjená místa, která si uchovávají svoji místní atmosféru. Na jedno
takové nás vzal Paťo a připravil nám nejlepší bikový zážitek tohoto roku. Krásné
kopečky, fantastické traily a moc fajn lidi tady máš příteli. Ukázal jsi nám
Pilsko v tom nejkrásnějším světle. Moc ti děkujeme, příteli!
Trasa: http://www.cykloserver.cz/f/4b8d168643/
Žádné komentáře:
Okomentovat