Výstup na Kľak v Malej Fatre

I když je sychravo, tak se na slovenské hory vyplatí vyrazit. Vladko s Peťem a Stanem, tři nadšení fotografové, se rozhodli vyrazit na malofatranský Kľak, i přes podmračené počasí. Rozhodli se dobít a vyfotit horu, která má specifický tvar a z určité perspektivy připomíná náhorní plošinu, uchovávající pravěké nestvůry.

 

 

 Vladko naplánoval Vrícko jako startovní bod. Ani jsme se ještě moc neprošli a už sme narazili na tuhle malou potvůrku. Salamandra salamandra nebo mlok skvrnitý, vzácný exemplář.

Trasa výstupu nás po zelené vedla okolo Kľackého vodopádu.

 

Po svážnici po kolena zapadané červeným listím z okolních stromů se šlo ztěžka. Kupy na pohled krásného, leč zrádného listí, nás hodně zpomalovaly, neb jsme často pod listím šlápli do potůčku, nakopli šutr, propadli se do dolíku nebo utopili boty v blátě.

I tento výlet nás provázela velká vlhkost a promočený les, ačkoli přímo nepršelo. 

Postupně jsme vysupěli až do mraků či mlhy, která okolní les přírodní rezervace halila do tajemného hávu. Vladkovo stále optimistické „už tam vidím to slunko“ se stále jaksi nenaplňovalo a vrchol vidno nebylo. V závěrečné pasáži u rozcestníku Pod Skalou se do nás ještě obul vítr. V opačném směru sestupujícím turistům jsme v té mlze nějak nemohli uvěřit nadšení, se kterým nám líčili nádherné divadlo, které se jim ukázalo na vrcholu.

Inverzní divadlo, mraky valící se přes sousední hřeben, většinou sjíždějící do doliny pod námi, sem tam ale vyšplíchnuvší až na Kľak. Hodně foukalo, tak jsme si našli pod vrcholem závětří, kde jsme se dooblékli, dali si sváču, čajík a vrcholový um a šlo se fotiti.  

Nakonec jsme zvládli i závěrečnou vrcholovou a pomalu se po červené přesunuli na níže položený hřeben, naši sestupovou trasu. Prudký sestup z vrcholu byl jen krátký a mne brzy zarazilo další stoupání a lezení po namoklých skalách a v mlze, při pokračování po hřebeni na Ostrou skalu. Je skoro stejně vysoká jako Kľak. Takže jsem se začala psychicky připravovat na prudký sestup, které jsme museli zdolat směrem na Vričanské sedlo. Klouzali jsme se v blátě a listí jako po skluzavce, což moc příjemné nebylo, ale díky bohu jsme bez nehody doklouzali až do sedla, ze kterého jsme se už  křepkým krokem vrátili za chvilku k autu.