úterý 10. února 2015

Pilsko - Oravské Beskydy



První sněhová nadílka na hory dorazila tento rok tak akorát před prodlouženým víkendem na konci října. Výlet do Západních Tater jsme doplnili o vyjížďku s Vladkovým kamarádem Paťou (Patrik Marecký) z Náměstova, který nás měl povodit po místních chodnících. Pro mne jako začínající bikerku, která se vždycky spoléhá při plánování výletů na přátele, turistické značky a nebo tipy na internetu, se příslib provedení po místních trailech průvodcem rovnal katapultování se mezi nefalšovanou subkulturu bikerů-srdcem i duší.



 
V sobotu ráno nás slunko přivítalo jiskřením na ranní vrstvě jinovatky, přislíbilo jasný mrazivý den a dodalo chuť vytáhnout paty z vyhřáté postele apartmánu v Zuberci. V autě jsme znejistěli, když se nám na palubní desce ukázala mínus nula a za oknem jsme cestou na sraz v Námestově neviděli ani Oravskou přehradu, zahalenou krémovou mlhou. Paťo dorazil včas a vyrazili jsme směrem na Pilsko. U Jednoty jsem při vykládání biků lehce jektala zimou a zírala na poctivou bikerskou rozcvičku v podání našeho průvodce, ale než jsem se odhodlala se taky nějak rozhýbat, tak už jsme šlapali do kopce, nad opar, směrem ke sluníčku.




Náš průvodce zlehka nastínil plán trasy a doplnil jej vlastivědným výkladem o původním pralese, který se zde na území CHKO Horná Orava nachází. Stoupali jsme do vcelku příkrého kopce po svážnici, sledujíce zelenou turistickou. Cestou jsme potkali pár turistů a evidentně náš průvodce zde byl doma a ve svém živlu. Pilsko a možná celá tato oblast není vyhlášenou turistickou lokalitou, ale turistický ruch je zde hodně čilý. Místní procházky a pohybu milovné obyvatelstvo se navzájem zná a evidentně pravidelně potkává na svých výletech. Tak přátelskou a domáckou atmosféru jsem na horách dlouho nezažila. 



Byli jsme zvědaví, jaký terén a jaké podmínky nás dále na vrcholu čekají. Poprvé tento rok na sněhu a ještě navíc s bikem. Obloha byla jako vymetená a slunko nás pěkně hřálo do zad. Ve stínu z nás stoupala oblaka páry. Výjezd alis výstup byl dost náročný, nejen tedy příkrý, ale na mnoha místech díky volným kamenům a kořenům technickou výzvou, ale bez nošení. Moje astmatické plíce dostaly zabrat a byla jsem velmi vděčná za všechny ty známé, ať už bikery nebo turisty, kteří se s Paťou znali a po cestě dali kus řeči, protože jinak by mi průvodce i Vladko zmizeli někde v nenávratnu. 



 Když jsme se dostali do horní části Pilska na úroveň pralesa, na místo očekávané džungle jsme byli šokování měsíční krajinou, která zde zbyla pravděpodobně po řádění kůrovce. Ale to bylo jen krátké pásmo, následované křovinami a klestím, kudy se prodíral úzký chodník. To už jsme se dostali do míst, kde se udržel sníh. Terén byl náročný, protože se jezera rozšlapaného rašelinového bahna míchala s hlubokou sněhovou břečkou a místy její zmrzlou variantou, krčící se v dobře zastíněných místech. 




 Na vrcholu bylo malinko větrno, dali jsme odpočinek, doplnili tekutiny a energii a kluci se pustili do focení a vymýšlení záběrů. 




Až jsme se všichni trošku vyblbli, tak jsme to pustili dolů zase po zelené a uhnuli na ještě užší modrou stezku, a to Vám byla neskutečná paráda. Přátelé pozor, Vladko tuto část prohlásil za nejlepší trail, který tuto sezónu jel.




Po dojetí na svážnici jsme viděli, že Paťa, který si to na trailíku ďábelsky dával, váhá. Jeho návrh vyjížďku prodloužit o ještě jednu trasu byl přijat za podmínky, že se stihneme za světla vrátit. Mobilní mapové podklady fungovaly, dostali jsme se k cíli s terénním intermezzem zahrnující broděním potůčkem, rozježděnou svážnicí i putováním zasněženým pralesem. Když už teda nejedeme, tak to můžeme i přenášet, ne? A opět to stálo za to. Když jsme na vytoužený modrý chodník narazili, kousek jsme tlačili pod vrchol, abychom mohli prověřit svůj technický um. Evidentně i našeho průvodce lákala představa vyzkoušet horní pasáž utažených esíček s volnými kameny, vymletým hluboce do země zakousnutým korytem, za mírně namrzlého povrchu. Pro nás to byla bezesporu výzva a část patřila k tomu nejlepšímu, co jsem se tento rok odvážila si sjet. Turisté nevěřícně kroutili hlavou, kam se s těmi koly štracháme, a dělali nám obecenstvo. Můj převodník párkrát okoštovoval tvrdost místních překážek, ale bez nehody jsme já i bike přežili. Na závěr jsem jen špatně odhadla jeden dolík, kde jsem bez pádu ponořila náby i brzdy  do extrémně smradlavého, žlutavě hnědého bahna.




Parádní zážitek ze sjezdu po modré a modro-červené na závěr trošku tlumila únava pronásledující nás ruku v ruce s tetkou zimomřivou. Mého šemíka-čuníka kluků opláchli vodou z pramene a s drkotajícími zuby, lehce fialoví v obličeji jsme za posledních červánků srážejících se do ledových krystalů vrátili autu. A tehdy padla poprvé legendární Vladkova hláška, která mně pronásleduje v podstatě každý následující víkend: „Do rici, už se zase budeme vracet za tmy!“. Dnes už jen rozlišuju, jestli se vracíme za tmy hluboké nebo mírné.



Čeho si poslední dobou stále více vážím, jsou turistickým davem opomíjená místa, která si uchovávají svoji místní atmosféru. Na jedno takové nás vzal Paťo a připravil nám nejlepší bikový zážitek tohoto roku. Krásné kopečky, fantastické traily a moc fajn lidi tady máš příteli. Ukázal jsi nám Pilsko v tom nejkrásnějším světle. Moc ti děkujeme, příteli!
 
Trasa: http://www.cykloserver.cz/f/4b8d168643/


Žádné komentáře:

Okomentovat